Pan prezident Klaus není žádný můj oblíbenec, ale to co řekl dnes před poslanci Evropského parlamentu je věc, kterou bych podepsal a to hned několikrát.

Komentář euro poslankyně Jany Hybáškové:

Myslím si, že podstatou, se kterou nelze souhlasit, je pojetí demokracie. Václav Klaus dnes předvedl, že stále chápe demokracii jako vnucení pravdy většiny pravdě menšiny, to je rozhodně něco, co v Evropském parlamentu není pravdou. Práce Evropského parlamentu je založena na kompromisu a na konsenzu a na dlouhých hodinách vyjednávání.

Ať chceme nebo ne, definice demokracie je taková, že většina vnucuje své pravdy menšině a sice v tom konkrétním politickém podnebí které je zrovna aktuální. Podle toho co řekla paní euro poslankyně se dozvídám, že rozhodování na úrovni EU tvoří na výstupu hybrid, který ve svém důsledku není přáním nikoho, za koho by poslanci v EU měli promlouvat. Nevyhoví většině ani těm, kteří jsou aktuálně v menšině. Jediné co z toho cítím je přesně to elitářství, které pan prezident napadl. Zkrátka a dobře pár osob ví lépe, než každý jeden z nás, co je pro nás dobré, lepší a nejlepší ač ten náš „kravín“ ani neviděl.

Lukáš Pachta, politolog:

Zaráží mě ale jiná věc. Kdykoliv se náš prezident setkává s evropskými politiky, ať už na půdě parlamentu nebo přímo s poslanci na Pražském hradě, vždycky se dostane do nějakého konfliktu, neustálým tématem jeho hovorů je obhajoba vlastních myšlenek oproti názorovému mainstreamu.

Politický mainstream je něco co zavání „stádem tupých ovcí“ aneb dělej co většina a moc nevybočuj. Pan prezident neobhajuje vlastní myšlenky, pokud nechceme říct, že vymyslel demokracii, jakkoliv by se mu to asi líbilo. Pan Klaus obhajuje samotnou podstatu a samotnou definici demokracie. Demokracie sama o sobě má jasně stanovená pravidla a jediný způsob jak demokracii dělat, je demokraticky, podle pravidel a bez kompromisů. Žádné politické zřízení nebude nikdy ideální a v samotné definici demokracie je, že se jedná o pravděpodobně nejméně kontraproduktivní politické zřízení. Prostě nic lepšího asi nemáme a musíme se s tím smířit.

Vždyť ani já, ani nikdo další, není pokud jde o nějaké rozhodování vždy v té virtuální většině. S něčím souhlasím, s něčím nesouhlasím a třeba můj bratr, otec, matka nebo milenka může mít přesně opačný názor. Přijde-li pak na jiné téma, můžu se já ocitnout v táboře většíny nebo menšiny nehledě na to v jakém táboře jsem předtím mával vlajkou. Ve svém důsledku každý z nás (dříve či později) dostane alespoň v něčem, přesně to co by si představoval. Radši budu, když se mé představy naplní z 50% a těch dalších 50% bude tak jak si představují další lidé. To ať je radši 50% mých předtav přesně naopak, než abych se koukal na to, že žádná má představa nemá šanci uspět a zadrhne se někde na půly cesty a to jen proto, že si někdo myslí, že ví lépe než já jak to bude nejlepší. Jen proto, že „něco mezi“ sice nenadchne, ale také neurazí. Jen proto, aby ti co vládnou byli vlastně neviditelní. Až nám totiž dojde, že nám vládne někdo neviditelný, někdo bez zjevného cíle, bude už pozdě cokoliv s tím dělat a myslím, že nás to bude zatraceně mrzet.